Lidé a ruiny

0:00:52

(Komentář) Ještě před patnácti lety bychom na tuto cestu nevjeli. Vojenská hlídka by nás zastavila pro vážné podezření ze špionáže. Překročili jsme totiž hranice bývalého vojenského prostoru, které po dlouhou dobu vymezovaly bílé místo na mapě. A byl to rok 1991, kdy odešel poslední voják a tajemný kraj vydal fragmenty svědectví ponuré doby.

0:01:26

(Komentář) Nehledali jsme žádné podzemní letiště s jaderným krytím, ani zapomenuté rakety. Tajemno s sebou vždy přináší špetku domýšlivosti a senzační pseudozáhady. Představte si ale oblast, kde žili tisíce lidí. A ti jednoho dne odešli a zanechali po sobě scénu vytrženou z děje. Nejsou to jen betonové bunkry a ostnaté dráty. Škola vřískajících dětí, kino napjatých diváků nebo pohozený zápisník. Pravda, patnáct let stačí, aby se zařízená města a vojenské stavby proměnili v ruiny. Co je ale ruina? Rozbitý barák? Zarostlé betonové panely? Nebo také zdi, které hltaly smích i pláč, kde si malý kluk lepil obrázky vojenských náklaďáků.

Titulky: uvádí, studentský dokumentární snímek, Lidé a ruiny aneb Život bývalého vojenského prostoru Ralsko.

0:03:18

(Komentář) Tady to všechno začalo. Projeli jsme Ploužnicí a vjíždíme na letiště v Hradčanech. Za první republiky bychom hory před námi neviděli. Byl tu les. Určitě by nás pozdravil nějaký rekreant, který si udělal vycházku z nedaleké obce Hradčany. Místní Hradčanský rybník byl totiž centrem vyhlášené rekreační zóny. Za klidem sem jezdili i obyvatelé Prahy. Písečná pláž, čistá voda a panenská příroda v okolí.

0:03:49

(Komentář) Druhá světová válka přinesla obci nový název Kummer. Těsně před koncem si tento prostor zabral německý Wehrmacht. Slovy pamětníků se tu objevil i plukovník Hans Ulrich Rudel. Nositel nejvyššího německého vyznamenání za statečnost. Při kapitulaci Německa chtěl zachránit své lidi letem na letiště Kitzingen do americké zóny.

0:04:12

(Komentář) Plocha, po které jedeme, byla jenom štěrková a vykácený prostor poloviční. Měsíc po jejím zbudování však byla bombardována americkým letectvem. Když Němci odešli, zůstalo po nich asi 50 letadel. Vesměs vraků.

0:04:28

(Komentář) V červnu 1945 na místo dorazil náš útvar jménem Strážní letka. Vojenská správa jim v Hradčanech vybudovala tábor. Letiště si dokonce přijel prohlédnout armádní generál Alois Vicherek. Plocha pro výcvik postupně přestala stačit. A tak ministerstvo zemědělství v lednu 1948 povolilo odlesnění dalších 250 ha. Na rozšíření dohlížel podplukovník letectva Robert Grunt. To už byl počátek dlouhé vojenské éry. Ale nepředbíhejme.

0:05:51

(Komentář) Stejně jako jinde, i tady mezi Bezdězem a Ralskem vládl poválečný chaos. Vznikaly národní výbory, jejichž složení se často měnilo, různé dobrovolné spolky – například hasiči nebo místní organizace politických stran. Zahájila se také výuka na školách. Prvořadým úkolem byl odsun Němců – podle tzv. Postupimské dohody. Ten zahrnoval konfiskaci jejich majetku a zpětné osídlení československým obyvatelstvem. Němci byli sváženi na mimoňské nádraží, odkud pokračovali na velké shromaždiště v České Lípě. S sebou si mohli vzít jen několik vymezených osobních věcí.

0:05:42

(Komentář) Následné osídlení bylo živelné. Neexistoval žádný časový harmonogram mezi odsunem a osídlením. Některé obce měly nedostatek hospodářů a řemeslníků. Někde se naopak vyskytly problémy s přelidněním. Národní výbory byly zaplaveny žádostmi o příděl konfiskovaného majetku. Ať už šlo o rodinné domky, usedlosti, šicí stroje, kola nebo třeba rádia. Základ osídlení tvořili příslušníci zmíněného útvaru Strážní letka. Rozhodli se zůstat. Mnoho nově příchozích rodin bylo i z Prahy a vzdáleného Slovenska. Někteří sem před válkou jezdili na dovolenou.

0:06:28

(Komentář) Obcím se pomalu vracela idylická atmosféra. Německé názvy vystřídaly české. Například vesnička Kummer opět dostala český název Hradčany. O přejmenování se postaral školní inspektor Josef Maštálko.

0:06:43

(Komentář) Mimo Strážní letky je přítomnost armády doložena v obci Kuřívody a na někdejších vojenských dvorech jako Medný, Ostroh nebo Nový Dvůr. Místní si na přítomnost armády nestěžovali. Vojáci byli v hostincích vítanými hosty. Zvyšovali tržbu a pomáhali oživovat málem zapomenutou rekreační oblast. V téže době se naplno rozproudily přípravy vojenského tábora. Nutno dodat, že vláda zároveň zřizovala vojenské tábory Císařský les, Praděd, Český Krumlov a Moravský Krumlov. Byla to reakce na Studenou válku?

0:07:23

(Komentář) 17. května 1946 vláda vyslovila požadavek, aby se území rozprostíralo spíše severovýchodním směrem. Důvodem bylo zachování vyhlášené rekreační zóny dokských jezer. V červnu téhož roku se v Kuřívodech konala porada. Té se osobně zúčastnil ministr národní obrany Ludvík Svoboda. Rozšíření bylo potvrzeno – počet vesnic k vysídlení tak stoupl.

0:08:02

(Komentář) Co vedlo armádu ke zřízení vojenského tábora mezi Bezdězem a Ralskem? Které důvody byly opravdu pádné? Záznamy uvádějí, že oblast nebyla ekonomicky rozvinutá. Průmysl zde skoro neexistoval a území neprotínala železniční trať. S nedostatkem pitné vody úzce souvisela i nízká hustota zalidnění. Mimojiné armáda sháněla prostor pro nácvik rozmanitých bojových operací s dostatečně velkým dopadištěm pro nově používané rakety. Výhodou také bylo již fungující letiště.

0:08:32

(Komentář) Hlavní etapa odsunu byla dovršena v červnu 1947. Na výzvu zemského národního výboru v Praze byl prostor formálně odevzdán do užívání vojenské správě. Od ledna následujícího roku nesl název Vojenský výcvikový tábor Mimoň, namísto Bezděz. Pro nepraktičnost v jednání se změnily hranice okresů tak, aby se prostor nacházel jenom na území okresu Česká Lípa. Na požadavek ministerstva byl tábor proměněn ve vojenský újezd. S novým jménem tak 1. července 1950 vznikl Vojenský újezd Ralsko.

0:09:16

(Komentář) Nikdo asi moc nepřemýšlel nad tím, že pomyslnou idylku a střípek naděje přeruší příkaz k vystěhování.

0:09:53

(Komentář) V tomto domě žije pan Jindřich Eder. V polovině padesátých let se stal zaměst. voj. lesů. Díky této práci byl v častém kontaktu s armádními posádkami. Po jejich odchodu se stal na dvě volební období starostou nově založené obce Ralsko.

EDER: V roce 1947 přijala vláda usnesení, že tady bude zřízen vojenský výcvikový prostor. Dala čas do padesátého roku na vystěhování českého obyvatelstva. A začaly ty demolice. Zlikvidovat sedmnáct vesnic nebyla záležitost na jeden rok. V tom padesátém roce, když jsem sem nastoupil, tak jsem ještě chodil do svébořického kostela, do kuřívodského kostela.. Prostě ty vesnice ještě stály. Sice bez obyvatel, zčásti zdemolovaný, zčásti se do toho strefovala armáda a pak se to likvidovalo. Úplně načisto.

A pro ty starousedlíky? S Němci to bylo jednoduchý, ti byli vystěhovaní ve 45. roce. A to český obyvatelstvo, který sem bylo nastěhovaný, tak to dostalo od vojenský správy náhradní objekty, protože to pohraničí nebylo ještě celý obsazený. Kdo tu měl hospodářství, dostal hospodářství jinde. A kdo neměl hospodářství, dostal nějakou finanční náhradu, aby se mohl někde usadit. Takže ten vojenský prostor naplno začal až tak v padesátém pátém roce.

Zrušený a zlikvidovaný byly vesnice uvnitř toho území. Vesnice, který byly na okraji – to byly Hradčany nebo tady ta naše vesnice Ploužnice, část Hvězdova, Náhlov na Libereckém kraji, Dolní Krupá na hranici se Středočeským krajem – ty zůstaly na okraji a byli tam usídlení zaměstnanci vojenských lesů a zaměstnanci armády.

Do roku 1968? Byla tady posádka v Mimoni a byla posádka v Kuřívodech. Prostor byl využívaný hlavně vojsky, který sem dojížděly cvičit. Odbývalo se to ve stanových táborech. Vojska po cvičení zase odjížděly zpět do domovských posádek.

Na každý měsíc jsme společně s armádou vydávali dny, které jsou vyhrazené výhradně pro armádu. To jsme do lesa nesměli. Jinak jsme mohli v lese hospodařit. Hlavně se zde angažoval generál Janko – to byl velitel tankových vojsk – a ten značnou část tady cvičil tanková vojska. Samozřejmě stříleli (armáda) tady třeba raketomety a jinými zbraněmi. Byla zde vybudována letecká střelnice.

Mno, letiště v tom 55. roce už bylo v provozu. Byly tady první letadla Mig-15. A postupně s vývojem se tu objevovaly modernější letadla.

D. ŠŤASTNÝ: Takže ta plocha již byla betonovaná?

J. EDER: Ta plocha byla betonovaná. Dva roky před rokem 1968 byla za miliardu a dvě stě milionů (československých korun) provedena rekonstrukce. Letiště bylo rozšířeno, zvětšeno a pokryto novou betonovou vrstvou.

Autentický záznam vysílání: Všemu lidu Československé socialistické republiky. Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hodiny překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky...

0:15:30

(Komentář) Netřeba připomínat, že se jedná o známé rozhlasové vysílání z roku 1968. Politické uvolnění přineslo i diskuze o rozšíření rekreační oblasti kolem Hamru a Stráže pod Ralskem. Doba však byla nakloněna jiným událostem.

J. EDER: V podstatě se to odehrálo strašně rychle. Večer jsme si šli lehnout a ráno bylo letiště obsazené letadly Mig a Su. Normálně přiletěli (Rusové). Vesnice byly obsazené pěchotou a obrněnými vozidly. To se odehrálo za jednu noc a za jeden den.

Sověti se začali zabydlovat. Začali stavět posádky, kulturní domy, bytové jednotky. Velký kulturní dům je třeba v Kuřívodech nebo třeba jeden nedostavěný u letiště. Obrovský kulturní dům na Hvězdově. Počet vojsk a rodin se nepřetržitě zvyšoval. Stále se stěhovali ze Sovětského svazu.

Byly tu dvě raketové základny. Jedna ve vesnici na Hvězdově a druhá na Jablonečku. Byly to raketové základny, které disponovaly s raketami s konvenčními hlavicemi.

0:17:28

(Komentář) Ladislav Lahoda je prezidentem společnosti CMA, která se zabývá výzkumem historického podzemí. Téměř patnáct let mapují také prostor Ralska.

L. LAHODA: Takže podzemí tam není skoro žádné. Myslím vojenské. To nám bylo moc divné. Stále se vyprávělo o zakopaných podzemních štábech, odkud by Rusové řídili válku. Když jsme tu historii ale nastudovali, zjistili jsme, že ten prostor byl na odpis. V případě války odtamtud měly vyletět letadla a už se nikdy nevrátit. Předpokládalo se, že tam dopadne odvetný úder. Ten prostor nebyl až tak výcvikový jako skutečně bojový. Neměli tam ani protiletecké kryty, čili tam bylo jasné, že ty vojska mají zaútočit jako první a nemají se vracet. V podzemí byl dobře schovaný jenom benzin pro letadla.

DŠ: Někde jsem dokonce četl, že by tam mohl přistát raketoplán Buran.

L. LAHODA: No, nevím jakou má přistávací dráhu. Fakt je ten, že Rusové dráhu ještě rozšiřovali o nějaké desítky metrů. Neříkali, že kvůli raketoplánu, ale určitě kvůli velkým ruským letadlům. To letiště má 2800 metrů plus ještě koridory po stranách. Takže mám pocit, že by tam přistálo leccos. Je tam skutečně spousta místa.

Dokonce se vypráví, že když tam v 68. přistávali Rusové stíhacími letouny, tak přistávali na pojezdových ranvejích. Protože jim jednoduše stačily. To jen vyprávění starých vojáků, kteří tam sloužili.

Letadla? Obyčejné Migy a vrtulníky Mi-24. Nic speciálního. Vyprávěly se neuvěřitelné věci. Při jejich odchodu se vše počítalo. Není problém to ověřit. Samozřejmě co tam měli v průběhu se dnes nedovíme. Nebylo toho ale tolik, jak si lidé představují.

DŠ: Byla ta dráha vytápěná?

To se vyprávělo, ale prokázat se to nepodařilo. Je fakt, že tam byla postavená teplárna, která dnes dodává teplo do Mimoně, ale ta byla vystavěná pro přilehlé městečko u letiště. Plánovalo se to, ale Rusové to nikdy nezbudovali. To letiště pro ně ale nebylo tak důležité, aby muselo mít vytápěnou dráhu. V zimě není problém shrnout sníh, vystartovat.. U těch stíhaček se předpokládalo, že se nevrátí v případě útoku. A v případě výcviku nepotřebujete vytápěnou dráhu. Pod letištěm tedy nejsou žádné parovody.

(Komentář) Dráha byla shrnována speciálními pluhy – stačilo obrátit výfuk letadlového motoru na betonovou plochu a sníh roztál.

L. LAHODA: Největší rozmach ale skutečně nastal za Rusů. Letiště se velmi modernizovalo. Budovaly se speciální hangáry pro letadla se silnými dveřmi. Uvnitř byly nápisy jako „při nastartování motoru otevři dveře“. To by člověka nenapadlo, že? Dále je tam „nenechávejte kladivo na křídle letadla“ nebo „nezapínej katapultáž pokud letadlo parkuje“. A jinak nalezneme „dobře opravovat letadlo znamená učit se Marxismu-Leninismu“. Prostě neuvěřitelné věci.

0:22:39

(Komentář) Ve velmocenských plánech bylo Československo pro svoji geopolitickou polohu určeno jako nukleární bojiště. Do jaké míry se jednalo o rétorický obrat? V rámci utajené akce Javor byly na Českém území vybudovány tři depoty pro uložení jaderných hlavic. Jeden z nich se nachází i v ralském prostoru.

L. LAHODA: Jaderná sila, to jsme si říkali, že nebude to pravé. Ale o těch jaderných zbraních se tam hovořilo příliš často. Oficiální místa tady mlčely s tím, že nikdo nic neví. Říkali jsme si, že to je buď tajné, nebo o tom skutečně nikdo nic neví. Nakonec jsme se dostali do jednoho podzemního skladu. Vnitřek byl naprosto zachovaný – pancéřové dveře, jeřáby, tlakové lahve, záchody, voda tekla.

Zkoušeli jsme nastartovat generátor, ale měl pouze vybité baterie. Nenaskočil, ale to bylo jediné, co mu bránilo. Bylo tam 2,5 tuny nafty. Fungovalo by to. Ty sklady nám byly divné od samého začátku. Jako obyčejné muniční sklady nemohly rozhodně fungovat. Na to byly příliš malé a měly příliš složité technologické zázemí. A když jsme na zdi našli vakuové vývěvy a podobné věci, tak jsme začali spekulovat, že by to skutečně mohly být sklady jaderných hlavic. Ta technologie by na nic jiného nešla použít.

Teprve někdy v roce 2000 se historikům podařilo ve vojenských archivech vyhledat dokumenty k jaderné válce. Odtajnili je. Potom se všichni dozvěděli, že skutečně v Ralsku byly vybudovány podzemní sklady jaderných hlavic. Nikdo však není schopen říci, jestli tam ty hlavice byly nebo ne. Na to bohužel dokumentace neexistuje.

0:24:36

L. LAHODA: Je zajímavé, že ty sklady jsme stavěli my už v roce 1965. Rusové nám dávno předtím dali rakety, které byly schopné nést jaderné hlavice. Ale hlavice nám nedali. Plán byl takový, že v případě jaderné války by z Čierne nad Tisou dorazily vlaky s jadernou municí. Plán na přípravu jaderného útoku byl tehdy 22 hodin. Ke konci šedesátých let se ale plán změnil. Doba na přípravu se zkrátila na 3 hodiny. Za takto krátkou dobu by sem ty vlaky nedojely. Rozhodlo se tedy, že se na českém území vybudují tři depoty pro uložení jaderných hlavic. My jsme je tedy postavili, stálo to neuvěřitelné stamilióny korun československých. Na potvoru jsme je dostavěli těsně před rokem 1968. Po vpádu varšavských vojsk si je Rusové ihned převzali. Co tam opravdu skladovali, to nikdo neví.

(Komentář) Naše pátrání po skladech jaderných zbraní bylo napoprvé neúspěšné. Bloudili jsme ve spleti úzkých lesních cest jako v začarovaném kruhu. (pauza) Až teprve druhý pokus byl úspěšný. Rozbitá asfaltka nás dovedla do areálu, který byl až příliš typický pro přísné utajení. Kulometná hnízda, zbytky elektrického plotu (pauza) a pozůstatky armádních objektů.

L. LAHODA: Lidí tam bylo minimum. Co víme, sídlila tam posádka maximálně pět mužů, kteří pracovali přímo ve skladu. Okolo bylo několik kulometných hnízd, elektrický plot s ostrahou. K tomu všemu bylo postavené městečko pro zhruba 170 zaměstnanců – čili důstojníků a jejich rodin. Byl tam kinosál, bazén.. úplně uzavřené a autonomní městečko, že s ostatními posádkami nekomunikovali. Bylo to maskované jako podzemní spojovací útvar.

DŠ: Jestli tam ty hlavice byly nebo nebyly, to se neví..

L. LAHODA: To se neví, naše armáda tvrdí, že pravděpodobně ne. Tehdy na to parlament udělal vyšetřovací komisi. Ta zcela oficiálně vyhlásila, že není možno zjistit, jestli tam ty hlavice byly nebo ne. Dokumentace prakticky neexistuje. Dohoda mezi vládami Československé socialistické republiky a Svazem sovětských socialistických republik o uložení jaderné munice je tajná dodnes. Pokud obě strany nebudou souhlasit, nebude odtajněna. Ale obě strany již v podstatě neexistují. Obávám se, že se to nikdy nedozvíme.

Ale položme si otázku, proč by tam ty zbraně nebyly, když už ty sklady byly vybudovány. Válka měla začít skutečně 3 hodiny po vydání rozkazu. Bylo to střežené ruskými jednotky, bylo to v prostoru, který jim patřil. Proč by tam ty hlavice nebyly?

Ptali jsme se různých důstojníků, ale nikdo o tom nic nevěděl. Oni o tom vědět nesměli. Ty sklady střežila speciální jednotka, která spadala přímo pod Moskvu a nikoli pod Střední skupinu vojsk, která sídlila u nás. Všichni jenom věděli, že když bude válka, tak ty hlavice odněkud přijedou.

(Komentář) Vchody do podzemí byly tento rok zavezeny. Snad kvůli bezpečnosti. Na horní plošině jsme nalezli odkopané vstupy. Těmi se kdosi pokoušel proniknout dovnitř.

J. MĚKOTA: Chodba, zhruba pět metrů do dálky, 10 cm vody a je slepá. Takže nic. (Svědectví z odkopaného vstupu do jaderného skladu)

DŠ: Mohl byste popsat, jak by takový jaderný útok z té oblasti vypadal?

L. LAHODA: To se ví, jak by to vypadalo. Dokonce se našel plán. Byl tak tajný, že nebyl napsaný na stroji, ale rukou, aby nešel zkopírovat. Byl psaný rusky, i když ho psal český důstojník. Ten plán se našel v roce 2000 v archivu, kde neměl, co dělat. Úplně omylem. Ten plán byl z roku 1964, na jehož základě se začaly budovat ty jaderné sklady. Byl to plán pro použití naší armády.

Velmi zjednodušeně řečeno. Jakmile to bude vypadat, že na nás západ zaútočí. Zaútočíme také. Resp. budeme se bránit protiútokem. Vyrazíme 3 hodiny po vydání rozkazu. všechny naše jednotky opustí svá stálá stanoviště a přesunou se do záložních. Budou připravené jaderné zbraně a my vyrazíme směr západní Evropa. Naše armáda měla postupovat přes Německo až na Francii. Zleva měla postupovat maďarská armáda, zprava sovětská. K nám se měly přidat sovětské gardové jednotky. Všechno mělo vyrazit na západ. Během 7 dnů jsme měli skončit v Lyonu. Což je skutečně daleko. Jenom naše armáda měla za prvních 7 dnů použít 131 jaderných raket a atomových bomb. Za prvních 7 dnů! Ztráty se odhadují na stovky tisíc našich vojáků. Pravděpodobně pro to, že bychom tam naházeli atomové bomby a pak bychom přesto přešli. Je zajímavé, že ten plán končí 7. dnem operace. Pak už se nepředpokládalo, že by armáda byla bojeschopná. Boje měly převzít sovětské jednotky. To byl skutečně velmi chytře udělaný plán. Naštěstí k tomu nedošlo. Ale ten plán je velmi detailní. Třeba kam pojedou autobusy pro 18000 přeživších vojáků. Opravdu neuvěřitelné.

Podobný plán se našel i ve východním Německu a v Polsku. Podle tehdejších regulí o něm smělo vědět jenom deset osob.

Sehnali jsme předpisy o tom, jak se raketová brigáda sejde na jednom místě, namontuje jaderné hlavice etc. Principem je prázdná mobilní raketa. Například typ SCUD, to samé, co měl Sadám Husajn. Dostřel asi 300km. S přídavnými motory ještě více. Nebyly to žádné strategické rakety. Sloužily na rozrušení bojových formací nepřítele. Nebyly na ničení nějakých velkých měst. Konvenční hlavice, na nich namontované, byly různé síly. Maximálně dvojnásobek hirošimské pumy. Což není nijak velké. Dnes existují mnohem horší zbraně.

Tahač s raketou by dojel na odpalovací plochu. V Ralsku jich bylo několik. K tomu dorazily cisterny s pohonnými hmotami. K tomu dorazily speciální přepravní automobily, které vezly hlavici. Vše se smontovalo a několik desítek minut až trvalo, než se ta raketa zaměřila. Byla to velmi komplikovaná záležitost. Na to je takhle tlustý návod.

My jsme na těch raketách měli konvenční hlavice. Čili s běžnou výbušninou. Spekuluje se i o chemických hlavicích. Jistě to ale nevíme.

Mohli teoreticky střílet ze Židlova, ale hlavní odpalovací plocha byla na Jezovské hoře. Ta je přímo u Kuřívod. Byly tam i radary a protiraketové systémy. Sídlila tam protiletecká brigáda. Je to vprostřed toho pomyslného trojúhelníka. Mají to tam nejblíže jak rakety, tak palivo, tak jaderné hlavice. Je to střed vojenského prostoru. Zatímco ty důležité věci byly skladovány na okraji. Možná se počítalo, že všichni na západě vědí, kde jsou vojenské prostory a pokud tam hodí atomovou bombu. Tak určitě doprostřed.

(Komentář) Podobně záhadný, jako sklady jaderných hlavic, je i komplex budov Borečského polesí. Místními nazýván výzkumák.

L. LAHODA: Jediný zvláštní útvar byl uprostřed toho vojenského prostoru. Dodnes je oplocený a nechodí se tam. Jsou tam varovné značky, vstup bez infekčních obleků zakázán etc. Oficiálně se říkalo, že Rusové tam vozí hygienický odpad z nemocnic a že se tam likviduje. Za plotem stojí takové krematorium. Je to takový domeček s komíny. Dodnes zapečetěný. Okolo jsou nouzové spalovny. Litinové vany s prázdnými kanystry na benzin. Asi se tam spalovaly zajímavé věci. V okolí leží rozlámané detekční trubičky na chemické látky.

Je tam několik bunkrů. Jsou úplně netknuté. Nikdy nepoužité. Pak je tam několik zavezených vstupů do podzemí, které asi byly použité. Pak jsou tam buldozerem zavezené jámy, kam se asi vozil nějaký odpad.

Místní lidé tvrdí, že se tam dodávaly i zvířata na pokusy. Jeden rok tam jelo třeba sto psů, jindy sto býků a ty zvířata se již nikdy nevrátily. Pravda je, že když zaprší a déšť splavuje horní vrstvu hlíny, tak v zakopaných jámách se povaluje množství injekčních stříkaček, chuchvalce hadrů od krve, speciální skleněné lahve etc.

Dnes už ten les vypadá normálně, ale dříve tam rostlo fialové jehličí. Vyskytovali se tam divní brouci, které jsme nikdy neviděli. Rostla tam žlutooranžová tráva. Ale příroda si se vším poradí.

(Komentář) Na některých místech v Ralsku působili i čeští vojáci. Společně se sovětskými trénovali například střelby na židlovském tankodromu. Příběhy našich posádek známe možná z vyprávění. Jaké osudy ale prožívali vojáci vzdálení stovky kilometrů od svých domovů?

L. LAHODA: Je fakt, že Rusové měli určité procento povolených ztrát. Naši civilní zaměstnanci občas viděli stav, že tank couval do garáže a uvnitř zajel vojáka.

Bylo ale hodně sebevražd. Hodně se o tom mluvilo. Když jsme viděli ty útvary, kde byli někteří určitě za trest a byli tady léta. V Ralsku sloužili 3 roky. A když žili stále na jednom oploceném místě a jednou za měsíc se možná dostali na střelnici a jinak byli mezi ostnatými dráty jako v gulagu. Bydleli tam třeba po 400 lidech v malém domku s kamny. Okolo měli zbudované nářadí pro tělocvik. To bylo ale vše. Nesměli ven. Tam musela být šikana neuvěřitelná.

Obvykle se řeklo, že zahynul ve prospěch vlasti a poslal se domů. Nebo ho tam také zakopali, ale to nevíme. Jsou tři místa, kde si myslíme, že Rusové zakopali něco, co neměli. Můžou to být zbytky z kuchyně. Po 91. roce, když zapršelo a uschlo, tak se v brázdách hlíny usazoval tuk a byl cítit nasládlý pach. Dnes už to všechno zmizelo.

Po Ralsku hodně visely cedulky. Až v korunách stromů. Byly na nich seznamy vojáků. Říkali jsme si, jestli nejde o nějaké tajné hroby. Patrně to ale byly památeční tabule jednotek, které se chtěly nějak zviditelnit. Nicméně zajímavé je, proč to dávali tak vysoko? Možná, aby to neviděli jejich důstojníci. Je tam napsaný vždycky nějaký letopočet a pod ním jména šesti nebo sedmi mužů.

(Komentář) Bohaté zázemí pro kulturní vyžití ale napovídá, že asi ne všichni vojáci si na životní podmínky stěžovali.

DŠ: Dalo by se nějak popsat, jak tady vypadal obyčejný život? Rodin, dětí. Dnes už to zní nepředstavitelně, v těch ruinách.

EDER: Některé ty kulturní domy fungovaly. Třeba v Kuřívodech byl kinosál se špičkovou technikou. Asi pro 360 lidí. V těch domech se odbývaly veškeré oslavy. Dny družby, Leninovy oslavy, Stalinovy oslavy..

DŠ: Takže to tady docela žilo.

EDER: Ano, žili společenským životem. Ženské byly většinou doma s dětmi. Některé byly také zaměstnané na vojenských posádkách. Ale jinak se tu žilo normálním způsobem.

Měli tu obchody, ze začátku sem vozili zboží ze Sovětského svazu. Třeba jsme měli možnost ochutnat sobí salám. Situace se potom změnila a bylo už tam jenom zboží naše. Přestali sem dovážet maso. Začali si ho přímo v Čechách vybírat na jatkách. Chleba jim dodávaly naše pekárny.

Rodiny tedy byly perfektně zabezpečené. Jednak braly gáži v českých penězích tady, druhou gáži brali v ruských penězích doma a každý měsíc dostávaly talóny na maso, na chleba, na máslo.

DŠ: Jak to tady bylo s průjezdem? Mohl se sem dostat někdo úplně civilní?

EDER: Všude byl samozřejmě zákaz vstupu. Byl tady povolený průjezd Mimoň – Mnichovo Hradiště. Bez zastavení. Třeba Němci z NDR tu projížděli. Samozřejmě, nesmělo se zastavit a nesmělo se odbočit.

DŠ: Takže třeba někde na začátku byla kontrolní vrátnice?

EDER: No, jeden čas tu byli kontrarozvědčíci a pak to fungovalo normálně. Upozornění, že se jedná o vojenský prostor. Zákaz zastavení, zákaz stání...

DŠ: Co by se stalo, když by někdo odbočil?

EDER: Mno, nic by se nestalo..

(Komentář) (pohled na cifru 1989). Význam netřeba připomínat. V únoru následujícího roku byla v Moskvě podepsána smlouva o odchodu sovětských vojsk z našeho území. V Ralsku se odhadem jednalo o dvacet tisíc vojáků a rodinných příslušníků.

Poslední transport odjel 30. května v roce 1991. Tím naše podřízenost na Moskvě symbolicky skončila.

EDER: Myslím, že ten záběr byl dobře zorganizovaný. Proběhlo to velmi rychle. Ani jsme to pořádně nezaznamenali. Najednou se všechno začalo ztrácet.

Mluvil jsem s těmi, co odsud odcházeli. Říkali, že část rodin má v Rusku obvykle jednu místnost, kam se mohou ženské s dětmi uchýlit. Vojska, že se jinak stěhují do stepí. Tam měli provizorně přežívat, než se povede sehnat vhodné ubytování.

LAHODA: V tom 91. to byla opravdu zvláštní krajina. Rusové to opustili narychlo a naše armáda ty objekty po nich nepřevzala. S tím, že už je nikdy nebude potřebovat. Krom několika málo bezvýznamných míst. A místních lidí tam také moc nebylo.

V dobách, kdy tam byli Rusové, tam pracovali jenom zaměstnanci vojenských lesů, uranového podniku.. ale to bylo vše. Byla to opravdu liduprázdná krajina.

Mapy nesouhlasily. Šlo o to, že ihned s odchodem Rusů se vydala turistická mapa. Jenže základem byly vojenské mapy, které byly v té oblasti falešné. V dobré víře byla obkreslena vojenská mapa, ale krom několika významných silnic bylo vše jinak.

Mnohdy jsme skončili v metr vysoké trávě tam, kde měla být silnice. Nebo byl sto metrů široký tankodrom, kde byly hluboké lesy. Dnes už vycházejí velmi přesné mapy, ale tankodromy tam nejsou, protože se předpokládá, že zarostou. Tak se do map nezakreslují.

Nikde ani človíček. To byl ten nejsilnější zážitek. Prázdné silnice, když jste vyjeli na židlovské pláně, tak jste viděli desítky kilometrů do dáli. Ale nikde vůbec nikdo. Krom zvěře. Jestli tu a tam někdo projel. Omylem, že zabloudil nebo si místní zkracoval cestu.

Příroda je jinak krásná. Když jsem o tom psal knihu, počítal jsem vzdálenost od pražského Václavského náměstí do středu vojenského prostoru. Jenom 57 km. A jde o divočinu uprostřed Evropy. Ještě dnes bych to nazval nejopuštěnějším místem ve střední Evropě. To území čítá 250 km čtverečních.

Popravdě, místních lidí tam stále potkáte málo. Často potkáte turisty, houbaře a cyklisty. Na pěší turistiku je ten prostor příliš velký. Cyklistů ale hodně přibývá.

Pro přírodovědce je zajímavá židlovská střelnice. Kdysi byla asi obdělávaná, pak tam desítky let přejížděly tanky a udělaly z toho jakousi poušť. Dnes se tam opět vrátila příroda. Ale v tom původním smyslu v jakém tady byla dávno před středověkem. Jde o vřesoviště, trávu a osamělé stromy. Naprosto volně si příroda dělá, co chce. Ani les, ani louka, jen divoká krajina. V tom je to území cenné.

DŠ: Když jste tam začali dělat průzkum, měl jste někdy strach?

LAHODA: Nechodili jsme nikdy sami. Chodili jsme ozbrojeni. Šlo především o zvěř. Nebylo by příjemné potkat bachyni s mláďaty mezi řadou ostnatých drátů.

Asi dva roky po odsunu Rusů byla z toho prostoru slyšet vysílačka. Mnoho jich zběhlo. Nechtěli zpět do Ruska. Pak to ale zmizelo. Do Ralska si možná chodí už jen pro ukryté zbraně. (úsměv) Dá se říci, že dnes už je tam klid.

Jednou se ale stalo, že po nás kdosi vystřelil. Nevíme proč. Nebyl však slyšet ani výstřel. Byl to patrně samopal. Stalo se to na bělské střelnici. Stovky metrů okolo nebylo místo, odkud by se vystřelilo. Kulka jen přiletěla a zaryla se do stromu.

Obvykle tam člověk strach skutečně nemá. Je ale dobré dávat pozor na nástrahy mimo cesty. Byla doba, kdy na dopadové ploše bělské střelnice každé dva tři metry leželo něco nevybuchlého. A opravdu velkého nevybuchlého.

Nás zaujala ta možnost. Kde chcete dnes ve střední Evropě něco objevovat? V Evropě nebyla bílá místa na mapách. Najednou se ale jedno našlo: bývalý vojenský prostor Ralsko. A najednou se začala objevovat stará zapomenutá historie. Místa původního osídlení byla pobytem vojsk zničena. Zbytek byl rozkraden. Historie krajiny zmizela. Najednou tady u Prahy se objevila oblast, o které se nic neví.

Sice v archivech existuje pár záznamů, ale my jsme ty místa detailně procházeli, abychom ověřili, že ta vesnice tam skutečně stála. Kolik měla domů, kudy vedly cesty etc.

Panelák, když bude neobydlený... Když jsme například přijeli do městečka Jablonečko. Tam stál čtyřpatrový panelový dům s balkóny a dveřmi.. Původně jsme tam chtěli přespat. Ale nevydrželi jsme tam. To bylo město duchů! Bouchaly okna, vrzaly dveře, tekla voda z kohoutků, poblikávalo veřejné osvětlení. A nikde nikdo nebyl! Sebrali jsme se a postavili si stan v lese... Dnes z toho zbyly naprosté ruiny. Po patnácti letech. Dá se říci, že to městečko mizí beze stopy.

EDER: Když se v tom 92. ustanovila obec, tak jsem to celé přebíral. Tady bylo 1200 bytů a 1000 objektů!

DŠ: To byly naprosto funkční byty?

EDER: To bylo všechno absolutně funkční. V naší byrokracii se bohužel nenašlo řešení. Tady byl velký nezájem vlády to nějakým způsobem řešit. Na celý jeden den tu byla vláda s panem premiérem Klausem. Půl dne jsem s ním seděl v autobuse vpředu. Ukazoval jsem jim všechny ty lokality a mluvil o perspektivách.

Vláda vyhlásila, že se zde bude privatizovat standardním způsobem. Takhle se dá privatizovat podnik, který funguje. Kde jsou zaměstnaní lidé. Ale tady? Rozsáhlé opuštěné objekty?

Privatizace standardním způsobem obnáší vyhlášení pomocí médií. Pak udělat soutěž, výběrové řízení etc. A ty podnikatelé, kteří měli zájem, tuhle proceduru nevydrželi. A nikdo nechtěl povolit normální způsob privatizace. Že by se přihlásil zájemce a privatizační komise by mu to jednoduše předala.

Vláda rozhodla, že na využití tohoto území vyhlásí veřejnou mezinárodní soutěž. Ustanovila se komise, já jsem v ní byl. Ta komise pracovala rok. Asi za 8 mil. korun jedna firma zpracovala údaje o tomto území, o jeho perspektivách. Výsledek se rozeslal na ambasády jednotlivých zemí.

Ze zahraničních zájemců se přihlásila firma Rolls-Royce. Z místních zájemců se přihlásila společnost Svobodná zóna. Tedy generál Vacek, plukovník Zbytek. A Valdštejnové.

Rolls-Royce chtěl na letišti vybudovat velkou opravnu leteckých motorů.

Svobodná zóna předložila velmi kvalitní projekt na využití celého území. Ten projekt byl zpracováván minimálně rok. Dnes je uložený v OSN jako vzorový projekt na konverzi vojenských prostorů. V komisi se však prosadila myšlenka, že je nebezpečné, aby území dostali bývalí vojáci. Jak Vacek, tak Zbytek měli nejvyšší kontakty se Sověty.

Další byl pan Valdštejn. Ten zpracoval projekt na využití na poslední chvíli. Jako nosný program měl za cíl transportovat vodu do Prahy. Tady je totiž velká zásoba podzemní pitné vody. To však odborníci smetli ze stolu, že to je hloupé. Valdštejn o toto území měl ale velký zájem. Měl zde restituční požadavky. A polovina tohoto území dříve patřila Valdštejnům.

Valdštejn požadoval v restituci vrátit 4 zámky a 250 km čtverečních lesů. K restituci však nedošlo, majetek mu nebyl vrácen. Měl jsem s ním asi 18 hodin sezení. Jednoho krásného dne však zmizel a tím to skončilo.

Nakonec to území zůstalo bez zájemce, který by ho využil.

Mno, firma Rolls-Royce měla perfektní projekt. Chtěla letiště a přilehlé zařízení. S tím, že by vše zrekonstruovala, opravila. Ukázali dokonce smlouvu s Rusy, že by jim tu měnili zastaralé dopravní motory v jejich zastaralých letadlech. Jezdili sem půl roku. Jezdili i za panem ministrem Dybou. Po půl roce ale přišli a říkali: „Pane starosto, my tu končíme. On pan Dyba neví, jestli to má pronajmout, prodat nebo neprodat. A my na toto jednání nejsme zvyklí. U nás je zvykem přijít, dát nabídku a partner ať řekne ano, ne. Na shledanou.“

LAHODA: Ze začátku tam bylo hodně vojenských památek. Člověk by mohl říci, co tu zbylo po Rusech? Ale právě čím je Studená válka dál, tím více tyto památky budou získávat na ceně.

Například ty jaderné sklady. Těsně po odsunu výborně zachovalé. V rámci Evropy by to mohlo být jedinečné muzeum, kam by se jezdili lidé ze západní Evropy. Nic takového tam neměli. Kde můžete vidět funkční ruský sklad střel, které byly namířené na západ? Ruské nápisy, stroje, dálkově ovládaná deseti tunová vrata... Je opravdu velká škoda, že tyto objekty se nepodařilo zachovat jako skanzen.

Titulek: Návrat volyňských Čechů

EDER: Volyňští Češi. Je to asi třetí generace Čechů, kteří se přestěhovali na Ukrajinu. Do oblasti Malinovky, Zubovštiny. Byly to české komunity, které byly na Ukrajině velmi uznávané. Uměli perfektně hospodařit.

Velký problém byl, když se nastěhovali. Bylo jim slíbeno, že dostanou ubytování, postará se jim o zaměstnání a že dostanou občanství. Přijeli, nastěhovali je. S velkou slávou. Chlebem a solí. A tím to všechno skončilo!

Se zaměstnáním byl obrovský problém, zdravotnictví byl obrovský problém. Protože neměli občanství. Dělali jsme různé akce, včetně dopisu panu prezidentovi a předsedovi parlamentu. Byl tu pan Uhde, byl zde celý petiční výbor. Výsledkem bylo, že prý neexistuje zákon, aby dostali občanství dříve než za pět let. Argumentovali jsme, že to je nelogické. Pan prezident je pozval, ale bez občanství nemohou do žádné služby. Ve zdravotnictví problém, protože nejsou pojištěni. Celé to období jsme s nimi nějak přetloukli. Práci jsme jim sehnali, že je někde vzali, aniž by měli občanství. Asi po dvou letech se nakonec změnil názor a občanství dostali. Někteří ho však dodnes nemají. Ukrajina totiž požadovala dost vysoké finanční částky na vyvázání z občanství. No a někteří staří lidé to dodnes nemají vyřešené.

Byl s tím velký problém...

Trailer

(Komentář) Ruiny mají své kouzlo. Stačí se na chvilku zastavit a zaposlouchat do jejich atmosféry. Biolog Richard Višňák ve volném čase vyráží hledat tajemné odpovědi na nevyřčené otázky. S fotoaparátem prochází staré budovy a vybrané snímky publikuje na internetu.

RICHARD VIŠŇÁK: Když vejdete do těch bytů, tak objevíte třeba to původní strakaté vytapetování. Což pro našince působí velice křiklavě a nevkusně. Nicméně na mě to budilo takový domácký dojem. Když jsem tam přišel, tak jsem si uvědomil, že ten dům, kde už nejsou okna, kde jsou popadané balkony, kde jsou vytržené záchodové mísy, rozbitá umyvadla. Že sloužil jako poměrně civilizované obydlí stovkám lidí. I když leckdo namítne, že civilizovanost sovětského člověka nebyla zas tak vysoká. Já, protože bydlím tady ve Stráži v panelácích, které vypadají jenom o chloupek lépe, když jsem přecházel z jednoho prostředí do druhého.. najednou jsem si uvědomoval, jak je to všechno pomíjivé a jak to je provázané.

(Pohled na stříkanec na zdi)

Tady je také pěkné, jak jsou ty radiátory. Když jim uřízli tu trubku, tak je pěkné jak je tam rozstříkaná rezavá voda. To je vděčný fotografický objekt.

RICHARDVIŠŇÁK: Je to taková cesta do minulosti, kterou si trochu idealizuji. Mně tyhle staré stavby připadají krásné. A to nemluvím o těchto vojenských, o kterých si myslím pravý opak. Přijdou mně krásné. Často se mi stane, že přijdu k nějakému objektu, třeba ke kostelu. Který by vyžadoval rekonstrukci a říkám si, jak je ta stavba nádherná. Jak by byla znehodnocena, když by ji opravili. Kdyby tam byla ta hladká fasáda. Ta stará fasáda. Všelijak melírovaná, loupe se do různých obrazců.. výtvarně to je velice atraktivní. Tím samozřejmě nemyslím, aby ten kostel spadl. To už je trochu extrém.

Z estetického hlediska ty ruiny mají svůj půvab. Zvláště, když to jsou ruiny staveb, které měly výtvarnou hodnotu nebo architektonickou hodnotu v době svého vzniku.

(Komentář) Ruina je oknem do historie. Avšak s okenicí, která se pomalu zavírá. To jak přírodě vrací se kousky betonu i s jejich příběhy. Někdejší život upadá v prach a přichází další.